Praha má stále své periferie.

Jdeš takhle večer k domovu, tam parta hraje na jednu bránu, ticho naručuje vrčení letadla sedajícího na nedaleké letiště. Přicházím k hospůdce v betonovém sídlištním centru, tam "diskotéka". Dýdžej starší než já pouští pecky ala Katapult, Europe, apod. Tři barevný světla a entuziasmus, který ty lidi bere sebou a nenechá je posedět.

Dám pivo, sedám venku, zapaluji krátký doutníček a říkám si - ty vole, to's poslouchal na intru.

Vzpomínám, ale jen chvilku. A pak koukám - člověče, tady jsou taky lidi, kteří znaj cyklus do práce, na pivo a domů a o víkendu na chalupu nebo na ryby, stejně jako jinde. Važ si toho, že můžeš zvolit jinou cestu.

Tak si toho považuju. Radost ze života máme všichni, já i oni. Jen nějak jsem rád, že zatím mám možnost volby.

Tolik asi taková zcestná odpověď na "Radost z fotografie". Jen se mi nedaří zachytit ta nálada, když zrovna panuje taková pohoda kolem.